Série Assassin’s Creed začínala jako poměrně jasně definovaná stealth akce. Dnes jde o obří open world RPG, které má s původním konceptem společný hlavně název. Mezitím přišly vrcholy, slepé uličky i momenty, kdy bylo vidět, že Ubisoft už jen zkouší, co ještě projde.
Začátek, který byl spíš koncept než hotová hra
První Assassin’s Creed si většina lidí pamatuje úplně konkrétně. Bílé hábity, Altair, opakující se mise a ten zvláštní pocit, že děláte pořád to samé, ale stejně vás to drží. Už tehdy bylo jasné, že Ubisoft trefil zajímavý koncept, ale zároveň to nebylo hotové. Spíš nástřel než plnohodnotná série.
Assassin’s Creed z roku 2007 byl zvláštní mix skvělých nápadů a dost otravné rutiny. Parkour po střechách působil na svou dobu přirozeně, souboje byly jednoduché, ale funkční, a prostředí křižáckých měst mělo atmosféru. Jenže struktura misí byla jak přes kopírák. Posbírej informace, někoho zabij, uteč. Když to člověk dělal potřetí, bylo to v pohodě. Po osmém už ne. Příběh s Animem a Desmondem byl zajímavý spíš tím, co sliboval, než tím, co skutečně předváděl.
Ezio a moment, kdy série věděla, co chce být
Assassin’s Creed II přišel jako odpověď na všechny výtky. A docela trefná. Ezio Auditore byl úplně jiná liga než Altair, měl osobnost a hráč měl důvod ho sledovat. Italská města byla pestřejší, mise rozmanitější a hra konečně působila jako celek, ne jako demo nápadu. Najednou dávalo smysl investovat čas do vedlejších aktivit. Zároveň se ale začal rodit problém, který sérii provází dodnes. Ubisoft zjistil, že tohle funguje, a začal ten model recyklovat.
Recyklace, která ještě chvíli fungovala
Brotherhood a Revelations ten pocit jen potvrzují. Brotherhood byl vlastně rozšířená dvojka. Přidal řízení asasínského bratrstva, trochu víc strategie, ale jinak jel na jistotu. Fungovalo to, jen už to nebylo tak svěží. Revelations pak působí jako epilog, který nutně nemusel vzniknout. Konstantinopol je hezká, Altairova linka zajímavá, ale únava z konceptu už byla znatelná. Hráč měl pocit, že dělá to samé potřetí za sebou.
Změna prostředí, která nevyšla podle představ
Pak přišel Assassin’s Creed III a Ubisoft zkusil změnu. Nové prostředí, americká revoluce, nový protagonista Connor. Na papíře to vypadalo dobře, v praxi to bylo rozpačité. Connor neměl charisma Ezia a hra se snažila být vážnější, ale často působila spíš prázdně. Lesy a otevřenější prostředí byly zajímavé, ale zároveň méně zábavné na pohyb než městské střechy. Námořní bitvy byly překvapivě dobré, jenže působily jako něco, co do té hry úplně nepatří.
Piráti, kteří sérii zachránili a zároveň ji odklonili
A právě z těch námořních pasáží vznikl Assassin’s Creed IV Black Flag. Tady se série na chvíli nadechla. Pirátské prostředí, otevřené moře, pocit svobody. Najednou nešlo jen o asasíny, ale o dobrodružství. Edward Kenway nebyl typický hrdina, spíš oportunista, což fungovalo. Problém je, že čím víc byla hra o pirátech, tím méně byla o asasínech. Parkour a stealth šly trochu stranou. Pro spoustu hráčů je to nejlepší díl, ale zároveň jeden z nejméně „assassinských“.
Vedlejší kroky a promarněná šance
Rogue byl v podstatě Black Flag znovu, jen z druhé strany barikády. Hrát za templáře byl zajímavý nápad, ale hra působila jako vedlejší projekt. Nic zásadního nepřinesla, spíš jen vyplnila mezeru.
Assassin’s Creed Unity měl být velký restart. Nová generace konzolí, detailní Paříž, důraz na parkour a stealth. Jenže launch byl katastrofa. Bugy, propady výkonu, rozbitý multiplayer. I když se hra postupně opravila, reputace už byla pryč. Co je škoda, protože právě Unity měl jeden z nejlepších pohybových systémů v celé sérii. Arno nebyl špatný protagonista, ale příběh zapadl.
Opatrnost místo posunu
Syndicate se snažil napravit dojem. Londýn byl zajímavý, dvojice hlavních postav taky, ale hra působila opatrně. Jako by Ubisoft nechtěl riskovat. Přidal grappling hook, aby urychlil pohyb, což sice fungovalo, ale zároveň to zabilo část parkourové výzvy. Série v tu chvíli začala působit unaveně. Každý další díl byl větší, ale ne nutně lepší.
Restart, který změnil pravidla
Následně přišel zlom v podobě Assassin’s Creed Origins. Ubisoft si dal pauzu a bylo to znát. Egypt, RPG prvky, nový bojový systém. Najednou to nebyla jen akční adventura, ale skoro open world RPG. Bayek byl silná postava a příběh měl emoce, které v sérii dlouho chyběly. Na druhou stranu začalo přibývat grindování. Level gating, repetitivní vedlejší úkoly. Hra byla lepší než předchozí díly, ale zároveň položila základ pro nový problém.
Když je všeho moc
Odyssey tenhle směr ještě zesílil. Obrovský svět, desítky hodin obsahu, dialogové volby. Někomu to sedlo, jinému ne. Assassin’s Creed se tady už skoro úplně vzdálil svým kořenům. Stealth byl pořád možný, ale hra vás často tlačila do přímého boje. Postava, ať už Kassandra nebo Alexios, byla zajímavá, ale příběh se rozplizl. Čím víc toho hra nabízela, tím méně z toho bylo zapamatovatelné.
Velikost jako problém
Valhalla pokračovala ve stejném duchu. Vikingové, Anglie, nájezdy. První desítky hodin fungují dobře. Pak přijde únava. Příběh se táhne, vedlejší aktivity se opakují, mapa je obrovská až zbytečně. Eivor jako postava funguje, ale hra kolem něj je roztahaná. Ubisoft tady narazil na limit svého přístupu. Více obsahu už automaticky neznamená lepší zážitek.
Pokus o návrat
Mirage je zajímavý pokus o návrat ke kořenům. Menší měřítko, důraz na stealth, méně RPG prvků. Bagdád působí kompaktněji a hra je kratší, což je v kontextu série skoro úleva. Na druhou stranu je vidět, že jde spíš o reakci na kritiku než o plnohodnotný nový směr. Něco mezi starým a novým Assassin’s Creedem, ale bez ambice to posunout dál.
Směr, který pořád není úplně jasný
Assassin’s Creed Shadows má být další velký krok, tentokrát do Japonska. Na papíře to zní jako něco, co si série říkala roky. Nindžové, samurajové, období, které si přímo říká o stealth i souboje. Problém je, že tenhle nápad přichází ve chvíli, kdy už Ubisoft několikrát změnil identitu celé série.
Shadows pokračuje v RPG směru, takže kdo čeká návrat ke kompaktním stealth hrám, ten ho tady úplně nedostane. Dvojice postav naznačuje snahu kombinovat přístupy, tichý postup i přímý boj, ale to je něco, co série zkouší už několik dílů zpátky.
Zásadní otázka není ani tak prostředí, ale tempo a struktura. Pokud se Ubisoft znovu vydá cestou obří mapy plné aktivit, hrozí, že se bude opakovat Valhalla. Jestli ale dokáže ten svět zkrotit a dát mu jasnější rytmus, může to být první díl po delší době, který nepůsobí přepáleně.
Ukázková herní sestava pro Assassin’s Creed Shadows
- Procesor: AMD Ryzen 7 5800X 8 jader / 16 vláken, 3,8 GHz (boost až 4,7 GHz)
- Grafická karta: NVIDIA GeForce RTX 5060 8 GB GDDR7 / NVIDIA GeForce RTX 5060 Ti 16 GB GDDR7
- Operační paměť: 16 GB DDR4, 3200 MHz
- Úložiště: 1 TB M.2 NVMe SSD
- Operační systém: Windows 11 Pro
- Zdroj: 650W
- Záruka: 2 roky
Cena: 26 590 Kč
Tahle sestava bez problémů zvládá Assassin’s Creed Shadows ve vysokých detailech a drží stabilní výkon i ve větších městech, kde hra tradičně zatěžuje hardware nejvíc.
Sestava pro náročnější hráče
- Procesor: AMD Ryzen 7 5800X 8 jader / 16 vláken, 3,8 GHz (boost až 4,7 GHz)
- Grafická karta: NVIDIA GeForce RTX 5070, 12 GB GDDR7
- Operační paměť: 16 GB DDR4, 3200 MHz
- Úložiště: 1 TB M.2 NVMe SSD
- Operační systém: Windows 11 Pro
- Zdroj: 650W
- Záruka: 2 roky
Cena: 35 990 Kč
Tady už jde o rezervu do náročnějších scén, vyšších detailů a jistotu plynulého běhu i v hustě zaplněných lokacích bez výrazných propadů FPS.
Proč se Assasin’s Creed stále hraje
Důvod, proč se Assassin’s Creed pořád hraje, není jen v tom, že Ubisoft chrlí další díly. Je to i tím, že ten základní koncept pořád funguje. Historické kulisy, pohyb po střechách, tichá likvidace nepřátel. Jenže čím víc se série vzdaluje tomu, co ji definovalo, tím víc ztrácí svou tvář. A to je problém, který žádná větší mapa ani delší herní doba nevyřeší.
Nevíš, jaký počítač na hraní Assasin’s Creed vybrat?
Na našem odkaze najdete přehled sestav podle ceny a výkonu, které Assassin’s Creed zvládnou plynule při průzkumu otevřeného světa, plnění misí i soubojích. U Assassin’s Creed záleží hlavně na stabilním výkonu ve velkých městech a hustě zaplněných lokacích, kde má hardware největší zátěž.
Nakonfigurovat vlastní PC